Krtek obecný

Vzhled
Válcovité tělo tohoto škůdce našich zahrad je pokryté černou srstí, krtek má velké přední nohy otočené do stran a přizpůsobené tak hrabání. Na hlavě vyniká pouze růžový rypákovitý čenich. Tak vypadá krtek obecný - hmyzožravec, který většinu svého života stráví ve tmě pod zemí.  Vzácně se vyskytují i bílí a žlutí krtci.

Rozšíření
Krtek je rozšířen prakticky po celé Evropě i Asii. U nás se vyskytuje zhruba do nadmořské výšky 500 m. Známé krtičince můžeme nalézt na loukách, zahradách, polích a listnatých lesích.

Způsob života a potrava
Jak již bylo řečeno, krtek žije většinu svého života v podzemí, kde si vyhrabává větvené chodby. Ve svých chodbách se prý pohybuje až rychlostí klusajícího koně a o nic menší není ani jeho rychlost hrabání. Krtkův labyrint se skládá z jedné hlavní chodby, která vede od pelíšku, který je důkladně ukrytý pod kořeny stromů, až k místu, kde se nachází potrava. Tato cesta zpravidla nebývá označena krtinami. Lze jí však poznat tím, že zde uvadají rostliny více než v okolí. Ostatní chodby vesměs ústí zpět do hlavní chodby. Mimo těchto chodeb najdeme v krtkově labyrintu i takzvanou tajnou chodbu, která vede do hloubky a po čase také ústí do hlavní chodby. Pokud se tento na první pohled neohrabaný tvor dostane na zem, dokáže i zde pěkně rychle pelášit. Je také velmi dobrým plavcem. Krtek je známý tím, že sní poměrně hodně potravy. Jako potrava slouží tomuto škůdci žížaly, ale nepohrdne ani hmyzem, hmyzími larvami, či hlemýždi. Svá loviště krtek navštěvuje několikrát denně.

Rozmnožování
Hnízdní komůrka těchto škůdců se nachází pod velkou krtičinou. Jedná se o hnízdo postavené ze suchého listí a lišejníku. Matka je březí asi 4 týdny. Jednou až dvakrát ročně porodí až šest mláďat, která kojí asi pět týdnů. Krtci pohlavně dospívají po roce života.

Ochrana
Tento druh není pro svoji hojnost zvláště legislativně chráněn.

Souhrn:
Český název: Krtek obecný
Latinský název: Talpa europaea
Hlavní znaky: válcovité tělo s černými chlupy. Velké lopatkovité přední nohy
Způsob života: samotářský
Rozšíření ČR: celá
Rozšíření svět: Evropa a Asie
Potrava: hmyz, žížaly, hlemýždi
počet mláďat: 3-6

----------------------------------------------------------------------

Myš domácí

Vzhled
Váha 9-30 g, délka 70-100, ocas je o něco kratší než tělo. Myš je snad nejznámější a nejrozšířenější druh hlodavce. Myš je obvykle drobnější velikosti a šedavého zbarvení. Myš se od myšic liší kratšími ušními boltci, menšíma očima a také zbarvením, je zde patrný pozvolný přechod tmavšího hřbetu ve světlejší břicho. U myšic je tento přechod více náhlý. Na našem území se vyskytují tři zeměpisné rasy myší. Mus musculus L. tj. středoevropská forma, která obývá celé naše území. Dále Mus musculus domesticus Rutty, tmavší západoevropská forma vyskytující se u nás jen v západních Čechách a druh Mus musculus spicilegus Petényi tzv. panonská forma, někdy též nazývaná myší obilní. Tato forma je výrazně světlejší a obývá pole jižního a jihovýchodního Slovenska. Ocas tohoto škůdce je kratší než tělo, je jednobarevný a šupinkatý. Myš domácí se také vyznačuje charakteristickým, někdy až nepříjemných zápachem (tzv. myšinou). Samice mají 5 párů mléčných bradavek.

Rozšíření
Původní pravlastí těchto hlodavců byla oblast stepí a polopouští v Malé a Střední Asii a v severní Africe. Pěstováním obilí a rozvojem lodní dopravy se rozšířila do celého světa. Mnoho populací myší žije žije po celý rok v budovách, některé jenom sezónně tj. na jaře se stěhují do polí a na podzim se stahují do budov. Myši se téměř vždy vyhýbají hustším lesům. Myši žijí společensky, zakládají rodinná společenstva a jeden samec je vždy nadřazen několika samicím. Jednotlivá společenství přísně dodržují svoje teritorium, které může být v závislosti na dostatku potravy i poměrně malé řádově i jen několik m2. Hnízda si tito škůdci stavějí z dostupného materiálu. U myší převládá noční způsob života, ale aktivují i ve dne. Zimu nepřespávají. Myši výborně šplhají, což jim umožňuje pronikat i do budov, případně si pomáhají hrabavou a hlodavou činností.

Způsob života a potrava
Myš je všežravá, ale v potravě je nevybíravá, žere téměř veškeré odpadky rostlinného i živočišného původu, ale i všechny suroviny sloužící k obživě člověka. Populace žijící převážně na polích konzumují převážně obilná semena (50%), dále podzemní části rostlin (24%) a bezobratlé živočichy (26%). Tento hlodavec je převážně noční zvíře, které se za potravou vydává za soumraku nebo v noci. Většinou se spoléhá na vynikající sluch a čich. její zrak totiž není nijak dobrý. Podle dosud provedených pokusů se zdá, že ostře vidí předměty jen do vzdálenosti pěti cm. Myš domácí je neobyčejně pohyblivé a obratné zvíře, které dokáže samo běhat i po stěnách. Je společenským tvorem, žije ve volných koloniích s jedním dominantním samcem. Pokud hrozí, že se kolonie příliš rozmnoží, dominantní samec nemilosrdně zahání všechny vetřelce. Všichni členové téže kolonie mají specifický pach, který začínají přejímat mláďata již od narození a společné teritorium značkují močí. Myš domácí zkouší žrát vše, na co v domě, nebo v jeho okolí narazí, včetně mýdla a svíček. Nejraději má obilí, a proto se nejlépe cítí v sýpkách, stodolách i ve spížích. velké škody působí kolonie myši domácí právě tam, kde je velké množství potravy - více než stačí sežrat, znehodnotit svým trusem i močí. Tímto způsobem mohou na lidi přenášet různé nemoci, např. salmonelózu nebo leptospirózu, stejně jako střevní parazity včetně tasemnice. V létě tito hlodavci někdy opouštějí lidská obydlí a žijí na polích a v křovinách, kde nacházejí dostatek zrní i různých plodů. Většina myší však zůstává v domech jako nezvaní nájemníci po celý rok a žijí prostě z toho, co se naskytne. když obyvatelé ostrova St. Kilda při pobřeží Skotska v roce 1930 opustili své domovy, místní populace myši domácí brzy vymřela.

Rozmnožování
Příznačné pro rozmnožovací schopnost těchto škůdců je pořekadlo za starého Egypta a Říma: Prší myši. Za to, že zatím odolala všem pokusům o vyhubení, vděčí myš domácí kromě své vynikající přizpůsobivosti také neobyčejně vysoké plodnosti. V domě může mít jedna samice až pět vrhů do roka (každý o 4 - 8 mláďatech) v sýpkách dokonce ještě více. Samice si před očekávaným vrhem postaví jednoduché hnízdo z papíru, hadrů nebo jiného měkkého materiálu. Tam po 19 - 20 dnů trvající březosti přivede na svět holá a slepá mláďata. jejich krmení a odchov je výhradně věcí matky. Po prvním měsíci života jsou mláďata již samostatná a ve věku 6 týdnů dosahují pohlavní dospělosti. Myš domácí je spolu s potkanem nejrozšířenějším živočichem na světě

Ochrana
Tento druh není pro svoji hojnost legislativně chráněn.

Souhrn:
Český název: Myš domácí
Latinský název: Mus musculus
Hlavní znaky: drobnější tělo, šedavé zbarvení, ocas kratší než tělo
Způsob života: V koloniích
Rozšíření ČR: celá
Potrava: Sežere téměř vše, nejraději má obilí
počet mláďat: 4-8

----------------------------------------------------------------------

Kuna skalní

Vzhled
Tato šedohnědá šelmička s bílou náprsenkou má krásnou hedvábnou srst, štíhlé dlouhé tělo a silné zadní nohy. V poměru s tělem má nohy poměrně krátké. Hlavu tohoto škůdce zdobí krásná malá špičatá ouška a výrazná černá očka. Nepřehlédnutelný je i její dlouhý huňatý ocas.

Rozšíření
Nezřídka se kuny dají vystopovat i v blízkosti lidských obydlí. Na rozdíl od kuny lesní jsou oblíbeným útočištěm kuny skalní například půdy rodinných domů či rekreační objekty. Výjimečně ji uvidíme i na stromě. To je výsada její blízké příbuzné - kuny lesní. Kunu skalní lze vidět v jižních oblastech Asie, střední a jižní Evropě.

Způsob života a potrava
Tito škůdci loví většinou na zemi, mezi jejich oblíbené pochoutky patří hlodavci, menší savci drůbež a vajíčka, která dokáží zručně vynést z hnízda či kurníku. Ve městech kuny konzumují i odpadky. V podzimních a zimních měsících tvoří jejich jídelníček z velké části ovoce. Pro hospodáře může být kuna skalní užitečná podobně jako kočka (loví myši), může však způsobit i nemalé problémy. Ráda si totiž pochutnává na drůbeži a jejich vejcích. Zmizení několika vajíček však není to poslední. Pokud se Vám toto hravé noční zvíře ubytuje někde v baráku, můžete počítat s tím, že v noci bude dělat pěkný rámus. Hlavně pokud se dostane k nějakým předmětům, se kterými si může hrát. Na podzim a v únoru, kdy nastává páření, kuny svým hostitelům pořádně ruší spánek. Často si na člověka zvyknou a potom jsou až drzé. Když se večer vydává kuna po střeše na lov, nebojí se seskočit do zahrady a člověka nepříjemně polekat. Občas nadělá velkou škodu v králíkárně nebo v holubníku. Usmrtí víc živočichů, než je schopna zkonzumovat, také slepičích a holubích vajec odnese v malé tlamičce s ostrými zuby mnohem víc, než sežere. Někdy je přenáší i na velkou vzdálenost, pokud tedy najdeme na půdě na nezvyklém místě uschovaná vejce, je to pravděpodobně její práce.Nejen při lovu využívá své mrštnosti, obratnosti, odvahy a lstivosti. Díky stavbě svého těla se dokáže protáhnout i tou nejmenší skulinkou. Kuna patří právem k nejobávanějším ze všech škůdců navštěvujícím lidská obydlí.

Rozmnožování
Kuna skalní se páří buď v únoru, nebo v létě. Samice je březí dva až devět měsíců. Porodí 3 - 5 holých a slepých mláďat. Tato malá bezbranná stvoření otevřou oči zhruba po pěti týdnech, na mateřském mléce jsou závislá šest až osm týdnů. Po třech měsících se osamostatňují. Do podzimu zůstávají v rodině. Pohlavně dospívají ve dvou letech.

Ochrana
Kuna skalní není  legislativně chráněna

Souhrn:
Český název: Kuna skalní
Latinský název: Martes foina
Hlavní znaky: šedohnědě zbarvená malá šelma s bílou náprsenkou,
dlouhým, štíhlým tělem a huňatým ocasem
Způsob života: samotářský
Rozšíření ČR: celá
Rozšíření svět: jižní oblasti Asie, střední a jižní Evropa
Potrava: Ovoce, hlodavci, malí savci a ptáci
počet mláďat: 3-5
----------------------------------------------------------------------

Potkan

Vzhled
Potkan je statný, šedohnědý hlodavec  o délce 160 - 270 mm, s dlouhým, silným, lysým, šupinatým ocasem nepřesahujícím délku těla. Uši podobně jako u krysy vystupují nad obrys hlavy, po přehnutí však jejich délka nedosahuje až k oku škůdce. Ocas potkana je u kořene zesílený a svrchu po celé délce tmavší než vespod. Počet ocasních kroužků je v rozmezí 163 až 205. Hlava tohoto hlodavce je mírně zaoblená. Oči jsou menší než u krysy a jsou mírně šikmo postavené. Zbarvení srsti na hřbetě je stálejší než u krys, obvykle šedohnědé až hnědé. Spodní strana bývá šedavá, někdy světlejší se žlutavým zabarvením.

Rozšíření
Původním domovem potkana je bažinatá oblast severovýchodní Asie – Mandžusko. Odtud se potkani rozšířili do celého světa. Částečně po souši a od středověku i lodní dopravou. Potkani dnes převažují v chladnějších oblastech světa. V Evropě se tito hlodavci ve větší míře rozšířili až v 18.století. Poprvé byli potkani popsáni v severských státech a odtud pochází také jeho přívlastek norvegicus v latině či Norway v angličtině. K nám se potkan rozšířil z Německa, a odtud pochází i jeho lidový název německá myš – němkyně. Potkani u nás obývají celé území a jelikož jsou potkani výbornými plavci ponechali si vázanost k vlhkému a mokrému prostředí. Dodnes se šíří podél vodotečí i do vyšších nadmořských výšek. Větší komunity potkaních škůdců žijí v městských kanalizacích, kolem chlévů a odchoven zvířat, jatek a kolem jiných zemědělských provozů. Menší populace žijí občas i mimo budovy – v mokřinách či kolem rybníků. 

Způsob života a potrava
Potkani žijí pospolitě ve velkých společenstvích. Ve společenství mají hierarchický řád. Společenství potkanů si vyhrabává složité systémy nor kolem kanalizace či  pod podlahami budov. Hnízda však budují výhradně na suchých místech a vystýlají je dostupným materiálem. Potkani jsou aktivní převážně v noci, ale při přemnožení i během dne. Maximum jejich aktivity je přibližně jednu hodinu po západu slunce. Aktivita v objektech je dána režimem pracovní doby. Potkani zimu nepřespávají, ale s její příchodem ve větší míře vyhledávají útočiště v lidských sídlech. Potkan je všežravcem a denně zkonzumuje asi 1/10 své hmotnosti.  Kromě rostlinné potravy s oblibou konzumuje i drobné živočichy hmyzem počínaje až po menší obratlovce. Je schopen lovit i mláďata vodních ptáků tím, že je stáhne pod hladinu nebo je zadáví přímo v hnízdě. Jeho výborné plavecké a potápěčské schopnosti mu umožňují lovit i pomalejší ryby. Jinak potkan konzumuje všechno to, co lidé.

Rozmnožování
Potkani se mohou pářit po celý rok, zvláště populace těchto hlodavců žijící například v kanalizačních systémech, které nepodléhají klimatickým vlivům. Velikost vrhu samice potkana je 7 až 10 mláďat a počet vrhů je obvykle 5. Délka březosti samice je 22 až 24 dní. Počet plodných samic v populaci potkana se pohybuje okolo 21% z celé populace. Narozená mláďata mají hmotnost asi 5g, jsou holá, slepá a mají červenou barvu. Prohlédají po 14 dnech a odstavena bývají obvykle po třech týdnech. Potkani jsou spolu s myší domácí nejen nejrozšířenějšími škůdci na Zemi, ale také nejrozšířenější živočichové vůbec.

Ochrana
Tento druh není legislativně chráněn.

Souhrn:
Český název: Potkan
Latinský název: Rattus norvegicus
Hlavní znaky: Šedohnědé zbarvení, mírně zaoblená hlava, větší než krysa
Způsob života: ve skupinách
Rozšíření ČR: celá
Rozšíření svět: Celý, hlavně chladnější oblasti
Potrava: hmyz, žížaly, hlemýždi
počet mláďat: 3-6
----------------------------------------------------------------------

Hryzec vodní

Vzhled
Tělo tohoto škůdce je dlouhé 12 - 14 cm, pokryté tmavohnědou až černou srstí. Břišní část těla je světlejší. Ocas je chlupatý, 7,5 - 12,5 cm dlouhý. Tento hlodavec má krátké uši, které nevystupují ze srsti, nos je tupý.


Rozšíření
Hryzec je rozšířen prakticky po celé Evropě. Žije většinou v blízkosti vodních toků, nebo nádrží. Může se však vyskytovat i na suchých stanovištích, od vodních toků a nádrží značně vzdálených.

Způsob života a potrava
Tito škůdci žijí zpravidla jednotlivě v podzemním doupěti, které bývá složeno z vlastního hnízda, jedné nebo několika zásobáren a několik desítek metrů dlouhých chodeb. Chodby mají průměr 4-6 cm a jsou vedeny vodorovně pod povrchem půdy v hloubce 10-30 cm, někdy až 1 m. K budování soustavy nor využívají tito hlodavci často i nory krtků, které si rozšiřují. Žijí velmi skrytě. Otevřená ústí chodeb uzavírají i ve dne. Z podzemí vycházejí v noci východem, který znovu zahrabávají. Lokálně způsobuje velké škody, zvlášť na podzim a v zimě. Potrava těchto hlodavců je výlučně rostlinného původu, hlavně zelené části nejrůznějších pobřežních a lučních rostlin (80 procent), ale také kořeny a oddenky (20 procent). V zimě se podíl podzemních částí rostlin v potravě zvyšuje. V zahradách a sadech se zaměřuje na kořenovou zeleninu a kořeny ovocných stromů, hlavně jabloní.

Rozmnožování
Hryzec vodní se rozmnožuje od jara. Do roka mívá 3-4 krát mláďata po 2 až 10 kusech. Březost trvá 21 dní. Samičky z prvních jarních vrhů se mohou ještě v témže roce rozmnožovat.

Ochrana
Tento druh není legislativně chráněn.

Souhrn:
Český název: Hryzec vodní
Latinský název:  Arvicola terrestris
Hlavní znaky: válcovité tělo, malé uši a tupý nos
Způsob života: Žije zpravidla jednotlivě
Rozšíření ČR: celá
Potrava: Rostliny
počet mláďat: 2 - 10
----------------------------------------------------------------------

Hraboš polní

Vzhled

Rozšíření
Hraboš polní obývá celou Evropu mimo Anglie, Skandinávie a části Středomoří. Dále se vyskytuje v Přední Asii, v Malé Asii a v Iránu. Tento škůdce je typickým obyvatelem stepí, mezi které můžeme počítat i naše pole a louky. Dovede se přizpůsobit nejrůznějším životním podmínkám. Podél silnic a železnic proniká i vysoko do hor. Tito hlodavci byli zjištěni i v Tatranském národním parku. Podle Dr. Hanzáka, jak uvádí v knize Savci, byl zjištěn i na krkonošských hřebenech, dokonce na vrcholu Sněžky, kde žije celá kolonie hrabošů polních. Svědčí to o jeho velké přizpůsobivosti.

Způsob života a potrava
Hraboš polní žije skrytě v norách,které si vyhrabává především na lukách, polích s jetelem či vojtěškou, nebo zahradách. Od nory k noře si vykousává hladké chodníčky. Takové území je pak spletí křížem krážem vedoucích pěšinek a bludištěm chodeb pod zemí. Za potravu tomuto škůdci slouží zelené části rostlin, především jetele a vojtěšky. V užitkových zahradách si pochutnávají na petrželové nati, hrachových luscích i mrkvi. Obydlenou noru poznáme snadno podle výkalů u jejího ústí a části zelených rostlin zatažených do ústí nory. O tom co dokáží "zkonzumovat" přemnožení hraboši by mohl vyprávět leckterý zemědělec či zahrádkář.

Rozmnožování
Táto kapitola si zaslouží podrobnější rozbor. Podle publikace "Savci" od Dr. Hanzáka a Veselovského, "Hraboši dospívají velmi rychle.Pohlavní dospělost samic se dostavuje již třináctého dne po narození. Tedy v době, kdy je matky ještě kojí. Protože doba březosti trvá 19 až 21 dní, mohou mít mladé samičky mláďata již třicátý pátý den svého věku. Samice přivádí na svět 4-16 mláďat v jednom vrhu."
Autoři dále uvádějí výsledky výzkumu známého maďarského zoologa Vásárhelyiho, který choval párek hrabošů. V době od 2. března do 23. prosince, tedy za deset měsíců, se rozmnožil tento pár tak, že měl ve třech pokoleních 2 557 potomků, z toho 1597 samečků a 960 samiček.
Je zřejmé, že ve volné přírodě by tolik jedinců nepřežilo. Ve čtyřletých cyklech, kdy dochází k přemnožení těchto hlodavců, jsou prioritní potravou pro řadu predátorů, od lasiček, přes lišky, tchoře, kuny, divoká prasata, jezevce až po poštolky, káňata a další dravce. V létech hojných na hraboše, jsou tito predátoři schopni odchovat více mláďat a naopak. Na závěr ještě jednu zajímavost charakteristickou pro toto zvířátko. Procházíte se po louce a pod nohama se vám míhá jeden hraboš za druhým. Stačí den, dva a louka je prázdná a opuštěná. Dříve se mělo za to,že příčinou náhlého vymizení hrabošů jsou epidemická onemocnění. Podle posledních výzkumů je příčinou právě přemnožení, které všeobecně oslabuje organismus a přivádí jej k náhlému zhroucení. Mezi první příznaky konce patří celková malátnost a netečnost, poruchy rovnováhy, křeče apod. Tělesná teplota klesá. Podrobným vyšetřením takové populace byl zjištěn nápadný pokles hladiny cukru v krvi.

Cyklické přemnožení těchto škůdců poškozuje nejvíce zemědělství. Jeden hraboš spotřebuje ročně 1 kg potravy! Při výše uvedených počtech rozmnožování je zřejmé o jaké škody se jedná. 

Ochrana
Hraboš polní je významným škůdcem na kulturních plodinách se kterým se musí neustále bojovat.

Souhrn:
Český název: Hraboš polní
Latinský název: Microtus Arvalis
Hlavní znaky: Velikost myši domácí, zavalitější tělo, menší uši, kratší ocásek
Způsob života: V koloniích
Rozšíření ČR: celá
Rozšíření svět: Celá Evropa, mimo Skandinávie a Anglie
Potrava: Zelená potrava bohatá na bílkoviny, mladé osení, tráva, vojtěška, jetel, zelenina.
počet mláďat: 4-16

----------------------------------------------------------------------

Krysa obecná

Vzhled
Krysa je v podstatě myš ve větším vydání. Od potkana se odlišuje především podstatně delším ocasem, který přesahuje délku těla a je jednobarevně tmavý. Ocas je řídce porostlý tuhými chlupy, počet kroužků je v rozmezí 200 až 290. Hlava má výrazně protáhlý tvar, na čenichu jsou zřetelné dlouhé smyslové chlupy. Podrobnější rozměry nejrozšířenějších hlodavců viz tabulka.Uši jsou výrazně velké, blanité a neosrstěné, po jejich přehnutí dosahují až k oku. Zbarvení těla je proměnlivé. Na našem území se vyskytují tři rasy, které se vzájemně kříží a vzniká proto mnoho barevných variant. Rozlišujeme však jen tři základní barevné typy. Typ I. – černý hřbet a šedé břicho (rasa Rattus rattus rattus (L.)), typ II. – hnědý hřbet a šedé břicho (rasa Rattus rattus alexandrinus (Geoffroy)), a typ III. – hnědý hřbet a bílé břicho (rasa Rattus rattus frugivorus (Rafinesque)).


Rozšíření
Krysa černá má v současnosti největší zastoupení v severních Čechách, kde zvětšila své území a počty od roku 1945 asi desetkrát. Centrem území je přibližně Liberec. Od konce třicátých let se u nás začínají objevovat záznamy o výskytu hnědohřbeté formy krys. Tato rasa je zdá se podstatně přizpůsobivější než ostatní rasy. Tuto domněnku potvrzuje i fakt, že zatímco v padesátých letech byl poměr krys hnědých a černých zhruba 1:1, tak dnes lze spatřit černou krysu již jen výjimečně. Dnešní působiště krys na našem území lze vymezit přibližně do lokality mezi městy Děčínem, Chomutovem a Prahou a Mladou Boleslaví. Na ostatním území je výskyt spíše výjimečný.

Způsob života a potrava
Krysy jsou býložravci. S oblibou požírají ovoce, zeleninu, různé druhy obilí. Krysa obecná (Rattus rattus), často zaměňovaná za potkana, žijící po celém světě je u nás poměrně vzácná. Je o něco menší než potkan. Její tělo měří asi 16 až 24 cm a šupinatý ocas 18,5 - 25 cm. Hmotnost dospělých krys se pohybuje od 145 do 215 g. Srst na hřbetě má šedohnědou a na břišní straně špinavě bílou. U nás většinou žijí krysy zbarvené černě. Mají také špičatější čenich a větší ušní boltce než potkani. Původní oblastí, kterou krysy obývaly, jsou pravděpodobně krajiny kolem Středozemního moře, kde žily ve volné přírodě. Jakmile však poznaly výhody, které jim poskytuje prostředí lidských staveb a lidský způsob hospodaření, staly se nerozdělným průvodcem člověka. Krysa se pravděpodobně rozšířila v době římské říše, kdy mezi zeměmi kolem Středozemního moře panoval čilý obchodní ruch. Podobně jako potkani a myši, způsobují krysy škody na potravinách a na různém materiálu, který je měkčí než jejich dlátkovité hlodáky. Vyhledávají spíše sušší a teplejší místa. Na rozdíl od potkana krysa převažuje v tropech a v subtropech, tedy v teplých oblastech. Krysy původně žily na stromech, proto si také většinou vybudovávají svá hnízda na trámech či v jiných nepřístupných prostorech výše položených. Výjimečné nejsou ani hnízda postavená v objektech s dvojitými stěnami. Hnízda jsou obvykle uzavřená. Krysa je podstatně náročnější než potkan pro výběr stanoviště na hnízdění. Z tohoto důvodu také není krysa na našem území tolik rozšířená. První důkazy o výskytu Krys jsou z 16. století. Výskyt krys potvrzuje nález mumifikovaných těl krys z tohoto období na Pražském hradě. Postupně však docházelo k úbytku krys, které zůstávaly většinou jen v sýpkách, mlýnech apod.

Rozmnožování
Rozmnožování probíhá celoročně a během jednoho roku může samice vrhnout tři až šest pokolení. Po 20 až 24 dnech březosti rodí holá a nevidomá mláďata, která po 14 až 16 dnech začnou vidět. V jednom vrhu jich bývá 6 až 10 a často i více. Po třech týdnech je samice přestává kojit, mláďata si zvykají na tuhou stravu a již po 6 týdnech se osamostatňují. Za čtvrt roku po narození se již rozmnožují.

Ochrana
Tento druh není legislativně chráněn.

Souhrn:
Český název: Krysa obecná
Latinský název: Rattus rattus
Hlavní znaky: špičatý čenich,větší ušní boltce, u nás většinou černě zbarvené
Způsob života: V koloniích
Rozšíření ČR: Hlavně severní Čechy
Rozšíření svět: Hlavně teplé oblasti
Potrava: Ovoce, zelenina, obilí
počet mláďat: 6 - 10